Na chalupě/2016

Konečně na chalupě. Tolik jsem se těšila – my oba!

Po dvou dnech jsem Járu donutila, aby smetáčkem vyprovodil pavouky z kadibudky.
To se tam člověku hned klidněji sedí.

Natáhla jsem na sebe maminčin pletený svetr od tety Milušky, který si pamatuju ještě z dětství a pustila se do úklidu. Pak mi to nedalo a začala jsem prohrabovat šuplíky a skříně a znovuobjevovat poklady. Tolik nostalgie v tak malým prostoru – starý knížky, rakety na badminton, lampióny, starý výtisky ábíček, Květů, Chalupáře....

Zatímco já se hrabu v historii, Jára šel na houby. „Tik tak“ – zvednu hlavu – tři čtvrtě na pět. Jsem zvědavá, jestli bude mít stejný úspěch jaký jsme měli první den po příjezdu.
„Pojď, vyrazíme jen na obhlídku, jestli vůbec rostou,“ hučel do mě.
Po čtyřech hodinách se vracíme s ovršenými košíky. Tak hlavně, že víme, že rostou.

Je pod mrakem, ale i tak je krásně. Neduhy počasí neodolatelnosti místa neubírají.
Sedím pod lípou, pochutnávám si na Járově pečené dýni a je mi dobře.
Jára leží na trávě pod žlutou dekou posetou černými kosočtverci a vypadá jako indián. Rozplývá se nad tím starým stromem a je fascinovaný ptačí říší, která se v koruně usídlila. Tiše ptákům závidí, že se můžou rozhlédnout do světa z toho nejvyššího místa té dřevěné majestátnosti.
„To je úžasný, jak se ptáci můžou dostat až na samý vrcholek koruny. Člověk se vyšplhá vždycky jen do větví, které ho ještě unesou. Výš ne.“

Sedět v sednici nebo se jen tak válet na půdě a poslouchat to bubnování, zatímco v kamnech praská dřevo... Miluju, když tady prší.