Jaroslav Seifert - Jarní den

Na trávě ležím, všude květ,
vánek jde voňavým ložem,
bože, bože můj, to je let,
co jsem tu srdce ryl nožem.

Do bílé kůry vlhkých bříz
srdce jak poupátko růže.
Vrátit se? Ještě mohl bys,
nic však to nepomůže.

Z břízy strom už je vysoký,
však co se se srdcem stalo?
Tak něžné, droboučké před roky,
srdíčko okoralo.

Je - jak když osel na blátě
zanechá otisk svých kopyt.
Nedívej se tak dojatě,
jak bys chtěl nepochopit!

Vzpomínka letí nad hlavou,
obrázek spatříš jen v mihu.
Hrál jsem si rukou váhavou
s knoflíčky u výstřihu.

To všecko je tak dávno už
a zbytečně ztrácet tu slova.
- - - - - - -  - - - - - - -  - - 
Vytáh jsem z kapsy rychle nůž
a nové ryl jsem tam znova.

(Ze sbírky Nejkrásnější bývá šílená)